Není momentálně v Praze nepřehlednější záležitost než Pražské stavební předpisy. Na první pohled je to jasný boj dobra a zla. Na jedné straně "odborná veřejnost", uskupená kolem Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR). Na straně druhé "billboardová lobby". Na straně jedné lidé, kteří se chystají město rozvíjet, na straně druhé ti, kteří by ho chtěli vytapetovat billboardy s modrou krávou.
Situace je přitom daleko složitější.
Pražské stavební předpisy platí od prvního října a jsou, i podle těch kteří za nimi stojí, nejdůležitějším zásahem do podoby města během posledních desítek let. Přesto se k nim nevedla prakticky žádná veřejná diskuse. Architekti kolem Útvaru rozvoje města si je napsali a nechali schválit primátorem Hudečkem, kterého měli omotaného kolem prstu. Což bohužel mělo za následek například to, že ministerstvo pro místní rozvoj uznalo, že nejsou v souladu se zákonem. Což je pro "univerzální dobro", jak jsou předpisy chápány mezi jejich podporovateli, jistý problém.
IPR se přitom zatím stal poměrně mocnou organizací, které primátor Hudeček navýšil pravomoci i rozpočet. Znovu bez jakékoli veřejné diskuse.
Hlavní problém je ale především v tom, že IPR si svoji verzi urbanistického rozvoje Prahy rozhodl "prostřelit" za každou cenu, byť obsahuje mnoho sporných detailů. Zatímco třeba zavedení "uliční čáry" (tedy vlastně dlouhodobé uspořádání dalšího rozvoje města) je rozhodně žádoucí, o dalším zásadním bodu předpisů, regulaci výšky budov, už se vedou spory, kdy kritici rozborem příslušných ustanovení dokazují, že bude do budoucna možné stavět větší množství výškových budov.
Ohromný problém jsou také parkovací místa. Podle nových předpisů se má zmenšit počet parkovacích míst v centru města. Tady jdou návrhy IRS ruku v ruce s myšlenkovými pochody dalších přátel bývalého primátora - sdružení Auto*Mat. To se dlouhodobě snaží vytlačit auta z centra a případně rovnou uzavřít průjezd centrem. Co by to znamenalo pro dopravu (speciálně, když třeba náměstek primátorky Matěj Stropnický veřejně vypráví, že dostavbu pražského okruhu hodlá bojkotovat), ale jaksi nikdo neřeší. Nebo možná řeší, jen to obyvatelům Prahy zapomněl sdělit.
V tomhle ohledu je pak zajímavé, že architekti chtějí zahustit výrazně zástavbu v centru města na úkor rozšiřování města. Zajisté velmi dobré pro byznys (nesmírně cenné a doposud nezastavitelné pozemky na Vidouli byly první, o které se v tomto kontextu začalo bojovat), ale znovu krajně kontroverzní na to, že se o celé věci prakticky nevedla diskuse předtím, než celá věc vstoupila v platnost.
Pozoruhodné je, že se nevedl ani spor o tom, co se teď v rámci Pražských stavebních předpisů řeší nejvíce, byť to zdaleka není nejpodstatnější. Totiž o regulaci billboardů. Je jasné, že v situaci, kdy dopad nějakého nařízení zasáhne primárně jediného hráče na trhu (zatímco vůbec nepostihuje například načerno postavené billboardy, které jsou v Praze z dlouhodobého hlediska větší problém než reklama velkoplošná) se postižená organizace brání. A pokud se nedokázali tvůrci dohodnout na kompromisu pro svůj projekt s jedinou firmou, jak asi brali v potaz zájmy všech obyvatel hlavního města?
Nová pražská primátorka má tedy co dělat. Souboj se totiž nevede mezi hodnými architekty a zlými billboardisty, ale mezi dvěma silnými zájmovými skupinami. Z nichž jedna chce změnit město daleko více než několika bigboardy.
